Kacíř a zasvěcenec

Text: Bohumil Vurm

Díky informacím o Jeronýmově majetku se rozplývá romantická vize trpícího umělce, žijícího v ústraní a díky neutěšeným poměrům poháněného k nadlidským výkonům. Bosch byl velice váženým občanem svého města. Z jeho sociálních poměrů a z obsahu díla můžeme usuzovat na vzdělaného, scestovalého a dobře všeobecně informovaného člověka. Teorie o pronásledovaném kacíři a rozpolceném nešťastníkovi, uchylujícím se k dobovým drogám, tím jaksi berou za své. Podle jeho zapojení do církevního života a z církevních zakázek, které dostával, můžeme usuzovat, že opravdu za kacíře považován nebyl. To nám ovšem neříká nic o jeho skutečných názorech.

Často se vede diskuse, zda byl Bosch dobrým katolíkem, či skrytým kacířem. Vše nasvědčuje tomu, že byl povznesen nad konkrétní příslušnost k určité církvi a stejně jako pozdější rosikruciáni „nosil oblečení a zachovával zvyky té země, ve které žil“. Jeho obrazy skutečně obsahují filozofii velmi blízkou rosikruciánskému názoru, že Evropa potřebuje všeobecnou duchovní reformu, jak to rosikruciáni vyjádřili ve svých manifestech Fama (1614) a Confessio (1615). V prvním z nich dokonce nacházíme lákavou zmínku, která časově zapadá do doby Hieronyma Bosche. Text spisu Fama prozrazuje, že jedním z původních členů, kteří používali zásadně ke své identifikaci pouze iniciály, byl „bratr B.,zručný malíř“.

Z dobových kronik se také dovídáme, že v roce 1496 byl v `s Hertogenbosch za přítomnosti Filipa Sličného, vévody burgundského, pokřtěn žid Jacob de Almaengien, kterého německý badatel Wilhelm Fraenger považuje za Velmistra kacířské sekty adamitů a objednatele Boschových obrazů, jmenovitě Zahrady pozemských rozkoší. Pro toto tvrzení však chybí jakákoliv historická dokumentace. Víme jen to, že Almaengien se stal členem křesťanského bratrstva Panny Marie, do které ho patřil i Bosch, a později se vrátil ke své původní židovské víře. Filip Sličný, svědek Almaengienova křtu, však s Boschem prokazatelně spojen byl, neboť mu roce 1504 nechal vyplatit zálohu ve výši třiceti šesti liber na objednaný obraz s posledním soudem, rájem a peklem.

Bratrstvo Panny Marie

V letech 1486 až 1487 se Bosch stal členem bratrstva Panny Marie (Liewe Vrouwe Broederschap) při katedrále sv. Jana. Dnes se mu říká zkráceně „osvícené bratrstvo“. Již v roce 1488 byl uváděn jako „významný“ člen. Členství v bratrstvu zajišťovalo vysoký společenský statut a důležité styky.

Boschovo významné postavení v bratrstvu mu umožnilo získat povolení k uspořádání slavnostní hostiny zvané Labutí slavnost ve svém domě. Jako hlavní chod se podávala labuť. Podobnou hostinu mohli uspořádat jen velmi vážení členové bratrstva, neboť pojídání labutí patřilo ke zvláštním výsadám šlechty, udělené bratrstvu v 15. století.

Bratrstvo bylo založeno již v roce 1318 a v 1. století svého trvání byla jeho činnost zaměřena na oslavu kultu Panny Marie. Proto se jeho mottem stalo heslo Sicut lilium inter spinas (Jako lilie mezi trním). Na počátku 15. století však začalo provozovat i dobročinnou činnost a stalo se známým po celé Evropě. Co jiného se odehrávalo uvnitř bratrstva a jaká byla hlubší rovina této společnosti se můžeme jen dohadovat.

Bratrstvo prokázalo značnou životaschopnost a existuje dodnes. O jeho významu svědčí i skutečnost, že v této organizaci přijala členství i nizozemská královská rodina. Dnes má bratrstvo pouze 26 členů, z toho 13 katolíků a 13 protestantů. Členství je doživotní a nový člen je přijat pouze jako náhrada za zesnulého.

Zasvěcenec Bosch

Je nesnadné určit s větší dávkou jistoty co vlastně znamenají motivy asymboly, které Hieronymus Bosch maloval. Můžeme však s klidným svědomím říci, že jeho obrazy jsou encyklopedií ezoterní symboliky. Nacházíme zde odkazy na historii okultní tradice od Starého Egypta, přes antický svět až vrcholný středověk. Mnohovrstevnost a mnohoznačnost Boschových symbolů a alegorií umožňuje nejrůznější interpretace. A tak někdo může považovat Bosche za moralizujícího ortodoxního katolíka a jiný zase za příslušníka tajné kacířské sekty. Jeho obrazy jsou namalovány tak zručně, že mohou být pro každého jeho individuálním zrcadlem, odrazem jeho duše. Většina interpretací Boschových symbolů je ve skutečnosti odhalováním niterných inklinací interpreta. A tak v nich můžeme vidět meditační pomůcku, která nám pomáhá odhalovat tajemství skrytá v naší duši.

Stačí se jen zaměřit na kterýkoliv detail komplikovaných kompozic a možnosti se začnou otevírat. Co si třeba myslet o postavičce se zavřenýma očima a ucpanýma ušima sedící na velkém ptáku? Může to jednoduše člověk, kterého unavuje hluk a věčné klokotání světa a který se chce od izolovat od každodenního života pod heslem nevidím, neslyším, nemluvím. A nebo to může být klíčový symbol ve kterém nám Bosch říká co vlastně maluje - zasvěcovací rituály, jejichž tradice jde přinejmenším k antickým mystériím. Slova mystérium a mystika mají stejný kořen - řecké myein což značí pevné stažení rtů nebo očí. Od tohoto základu vznikaly slova další: myésis (zasvěcení), mystés latinsky mysta (zasvěcenec), mystikos (tajemný, dotknutý zasvěcením) a mystagógos (zasvěcovatel).

A tak prostřednictvím tohoto jediného detailu můžeme vstoupit do celého Bochova díla a podívat se na něj ze úhlu někoho, kdo chce zároveň ukazovat i skrývat, zasvěcovat i ochraňovat mystická tajemství před zraky nepovolaných.

Dva druhy smrti

Dominantním tématem Boschových obrazů je smrt, která je zároveň klíčovým momentem zasvěcovacích rituálů. Bosch ilustruje nejstarší zasvětitelské tradice z pohledu zasvěcence patnáctého století. Ďábel sedící na pekelné latríně není obvyklým Satanem nýbrž složenou postavou připomínající velký hmyz. Zajímavé je též, že se nenachází v pekle, navzdory tradičnímu názvu tohoto pravého křídla Zahrady pozemských rozkoší, to se skrývá v díře pod stoličkou, kam mizejí jím pozření nešťastníci.

V egyptské mytologii nacházíme podobnou příšeru, která byla přítomna rituálu vážení duše před vstupem do Osirisovi říše mrtvých. Je to velká požíračka, která byla složeninou krokodýla a hrocha a která měla právo i povinnost pozřít nečisté duše jejichž srdce neobstálo při zkoušce. Velkým ceremoniářem tohoto rituálu, který se odehrával při odumření tělesné schránky, byl egyptský bůh Anubis. Bosch ve formě muže-stromu tiše a nezúčastněně, jako egyptský strážce prahu říše posmrtného života, přihlíží na současné lidstvo, které vytváří jediné skutečné peklo ze svého pozemského života.

A jako se chtěl ujistit, že pochopíme tuto narážku na egyptskou mytologie, namaluje nám bohyni Isis tlačící se v davu za pekelníkovým trůnem.

Pád pozřených nešťastníků do pekelné díry však kromě trestu naznačuje další možnost očisty. Je to pád opakovaný pád duše do vězení-hmoty, ze kterého se může vykoupit očistou v dalším životě. Ale nemusíme se uchylovat k teoriím reinkarnace. Pokud jde o zasvěcovací zážitek smrti ve kterém zasvěcovaný neobstál a přežil, pak má další šanci ve zbytku života současného.

Bosch ovšem maluje i jiný druh smrti, který je vstupem na věčnost. Je to vstup do zásvětní říše egyptského boha Osirise, vstup žárlivě hlídaným strážcem prahu poznání smrti, šakalohlavým bohem Anubisem.