Dílo Hieronyma Bosche

Text: Bohumil Vurm

Obsah Boschova díla nám zůstává záhadou. Nemůžeme se u něj nikdy docela zbavit pocitu, že za jeho symboly musí být skryto daleko více, než by se na první pohled zdálo. Tento pocit časem přechází v jistotu, že Mistr tajně naznačuje něco víc, než ukazuje. Většinu badatelů i laiků zaráží rozsah a komplexnost jeho velkých kompozic. K zobrazení všech živočichů, rostlin, astrologických souvislostí, alchymistických operací a dalších oblastí musel mít malíř ohromující znalosti. Někteří teoretici a historikové umění z tohoto faktu vyvozují, že Bosch nebyl jediným autorem svých obrazů. Je možné, že s Boschem spolupracovali výjimeční jedinci či dokonce celá skupina vzdělanců a zasvěcenců, určití duchovní spoluautoři jeho děl. Ale i kdyby se Mistrovi skutečně nějaké pomoci dostalo, jeho osobní znalost musela být takřka encyklopedická.

Z Boschových obrazů vyzařuje zasvěcenectví, tedy znalost tajemství lidského života a vesmíru. Okultisté často hledají v jeho díle klíč k tajemstvím světa, ducha a vesmíru. Pokoušejí se v nich najít odpovědi na základní otázky záhad našeho života a oživit ztracené cesty antických mystérií a zasvěcovacích škol.

Bosch je často považován za malíře „pošetilostí“ či „grotesek“. Tento názor nakonec zaznívá i v knize Odeznívání středověku. Jose Huizinga zde píše: U Bosche se pekelný pach síry mísí s pšouky frašky. Boschovo dílo bezesporu prvek parodie, hravosti a humoru obsahuje, avšak není jen moralistou či ilustrátorem lidských pošetilostí. Jeho obrazy nejsou výtvarnou obdobou nizozemských přísloví, přestože v sobě zahrnují odkazy na tato přísloví a také na slovní hříčky.

Hledáme-li jednotící prvek v Boschových obrazech, pak zjistíme, že to není ani malování démonů a věcí nepřirozených, jak se obvykle tvrdí. Toho si všiml již jeden z jeho prvních kritiků, Felipe de Guevara, když v roce 1560 napsal: „Odvažuji se tvrdit, že Bosch nikdy ve svém životě nenamaloval nic nepřirozeného... I když je pravda, že pro své obrazy nacházel zcela neobvyklé předlohy, vždy byly v souladu s přírodou. Proto můžeme přijmout za bezpečné pravidlo, že jakýkoliv obraz (dokonce i kdyby nesl jeho podpis) obsahující příšernosti či něco jiného, co by překročilo rámec přirozenosti, je podvrh nebo imitace“.

Jednotícím prvkem Boschovy tvorby není ani pesimismus, který, zdálo by se, naplňuje většinu jeho obrazů ukazujících poslední soud nebo peklo. Dobrým příkladem pro toto tvrzení je střední panel vídeňského triptychu „Poslední soud“, kde na celém pozemském jevišti nacházíme pouze jedinou osobu, která má šanci na spasení a je odváděna andělem ven z pekelného reje. Především si musíme uvědomit, že obraz neznázorňuje peklo, ale zemi. Bosch v tomto díle nejspíše říká, že peklo neexistuje. Jediné peklo je to, co si děláme z vlastního života tady na zemi. I když v tomto obraze není těžké vycítit Boschův silně pesimistický pohled na lidstvo jako celek, je smysl triptychu pravděpodobně pozitivnější. Zdá se, jako by říkal: Lidstvo jako skupina nemá šanci dojít ke spasení. Vytváření skupin a struktur, sekt a církví, obcí a států je jen velice nedokonalý lidský pokus kopírovat vesmírný řád a jeho hierarchii. Skupina či dav se do nebe nedostanou. Jediná šance je v individuální lidské bytosti. Bosch nepropaguje pesimismus a rezignaci. Spíše zde odmítá kolektivní vinu a zdůrazňuje osobní zodpovědnost za vlastní život a spoluzodpovědnost za celý svět.

Boschovým dílům je společná nejednoznačnost. Bosch jako vynikající pozorovatel viděl dvojakost všech věcí. Patrně znázorňoval individuální osoby či situace z několika úhlů pohledu současně. Viděl to dobré i to horší najednou, byl si vědom duality lidské existence. Bosch ale také věděl, že hluboko pod povrchem, za hmotným světem, v zásvětí, se tyto protiklady spojují v jednotu. To se odráží i v konkrétním optickém efektu. Jeho postavy září vnitřním světlem. Bosch ani neodsuzoval, ani nechválil, pouze nastavoval zrcadlo. A jsou-li v jeho obrazech nějaké ohavnosti či pošetilosti, pak nejsou jeho, nýbrž naše.

Vizionář

Obrazy Hieronyma Bosche fascinovaly Evropu již za jeho života a celé století po jeho smrti. Teprve protireformace a její nejtragičtější důsledek, třicetiletá válka, odsunuly Bosche do kategorie malířů nereálných fantazií a on upadl na dlouhou dobu v zapomnění. Doba nástupu vědy a pozitivistického myšlení ve svém mechanickém, černobílém a přesně do sebe zapadajícím světě pro malíře „nesmyslů a fantazie“ neměla místo.

Evropa jeho doby byla dějištěm převratných změn. Kolem roku 1500 se toho odehrálo opravdu požehnaně. Kolumbus ve španělských službách objevil Ameriku, zdroj ohromného bohatství pro námořní velmoci. Světový obchod se nebývale rozšířil, s růstem bohatství nastal i rozkvět umění, rozšiřování informací dostalo ohromný impuls v podobě vynálezu knihtisku a přirozeně se zdokonalovalo i válečnické umění. Člověk měl k dispozici čím dál tím více nástrojů, které mu měly ulehčovat a zpříjemňovat život. Zjednodušeně můžeme říci, že Evropa v té době přišla na historickou křižovatku, kam civilizace dospějí jednou za dlouhá století. A Bosch jako vizionář byl schopen vidět a cítit ohromné změny a jejich možný dopad na budoucnost lidstva. Jedna z rovin, ve které můžeme jeho obrazy chápat, je vize věcí příštích. Evropa stála na historické křižovatce a měla si vybrat, jakým směrem se vydá. Bosch mohl mít schopnost předvídat její nešťastnou volbu. Mohl dohlédnout až k další křižovatce, na které se ocitáme dnes. Kdy pekelné dýmy vytlačují čistý vzduch, rostliny, zvířata a lidé mutují do podivných hybridů a spása lidské duše se zdá být jen malinkou a na hony vzdálenou hvězdičkou.

Věčný poutník

Pravděpodobně nejvyzrálejším Boschovým dílem je takzvaný Marnotratný syn ze sbírek musea Boymans-van Beuningen v Rotterdamu. Je to obraz až netypický a přesto jeho něžná kvalita převyšuje většinu jeho ostatních prací. I téma zde spodobněné je zcela klíčové pro pochopení malíře i hledání smyslu života.

Boschův poutník prochází světem a stejně jako Komenského poutník v Labyrintu světa a ráje srdce je zklamán tím co vidí. Hledá smysl života, pevný bod o který by se mohl opřít. Melancholicky se ohlíží zpět s výrazem poznání marnosti svého dosavadního života. Je však již nakročen do světa za bránou, která odděluje hmotný svět od světa neviditelného, kde duch a hmota, cit a rozum jedno jsou. Jeho nohy ho intuitivně vedou do světa naplněného pravou křesťanskou lásku nezkalenou náboženskými dogmaty, do zelených pastvin ráje srdce.

Boschův poutník, stejně jako Merkur nebo Orfeus, má schopnost proniknout „za svět“ do zásvětí, které se nachází za prahem smyslového poznání. Stává se tak zasvěcencem, který prožívá zkušenost oddělení duše od těla. Zároveň vchází i vychází z jeskyně. Opouští jeskyni hmotného světa, aby se vrátil do jeskyně odkud vzešel, do lůna jednoty Božího stvoření.

Boschův poutník je pozorovatel, svědek událostí, které zaznamenává a shledává jako král Šalamoun v biblické knize Kazatel, že všechno jest marnost a nic než marnost. Všichni tři - poutník, malíř i divák - shodně procházejí alchymistickou proměnou - průnikem do jiného, podpovrchového světa, který nevnímáme očima ale srdcem.

Hieronymus Bosch ve svých obrazech nastavil zrcadlo nejen hlubinám individuální lidské duše, ale i duši tehdejší Evropy, která se ocitla okolo roku 1500 na významné křižovatce dějin.Bosch stál jednou nohou ve středověké, gotické Evropě a druhou, spolu se svými vrstevníky jako byli Leonardo, Botticelli, Rafael a Giorgione, již vykračoval do Nového věku, který vyústil v naší současnou civilizaci. Do věku, který zvídavost a moudrou racionálnost renesance dovedl do absurdní polohy tím, že nechal rozum vládnout nad citem a hmotu nad duchem. Do věku, který oddělil umění a vědu a dal tím zrod vědě bez srdce.